THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Má cenu psát, kdo je Aneta Langerová, případně jakouže to vyhrála soutěž? Nebo tady znovu přetřásat ten srdceryvný příběh o bojácném káčátku, které se do roka a do dne stalo slavíkem a v žebříčcích popularity dá na frak i těm nejprofláknutějším jménům naší (pop)scény? Myslím, že ne, a tak se snad jen zastavme u poměrně drastické změny, kterou Aneta prošla nejen co se hudebního směřování týká (o něm koneckonců bude i následující recenze), ale taktéž doprovodné skupiny či pracovního týmu jako celku. Shrnuto jedinou větou - nezůstal snad kámen na kameni, z čehož pochopitelně vyplývá, že i hudbu lze očekávat jinou...
A právem. Už producentské křeslo, možná trochu překvapivě obsazené Janem P. Muchowem, dává tušit změnu, ještě mnohem zásadnější je však zjištění, že „Dotyk“ je deskou autorskou. Aneta se totiž - tu více, onde méně - podepsala pod všech deset skladeb (pod jedenáctkou pak slyšme jedno opakování v akustickém hávu), sama obstarává kytaru či klavír, a ač v její hře těžko hledat nějakou virtuozitu (což potvrdí kupříkladu nenáročná klavírovka „Němá“), o to více je uvěřitelná a tím pádem i sympatická. Slečna Langerová se totiž s novou deskou snaží tak trochu zamotat hlavy dosavadním příznivcům všech těch „Delfínů“ a „Hříšných křídel, těl motýlích“ a to je jen a jen dobře.
Muchow jako producent dodal vkusný zvuk, byť tak trochu éterický, s nepříliš průraznými bubny a na oplátku stál Anetu dvě ztráty. Tou první je téměř naprosté vymizení syté barvy hlasu, která do plné krásy rozkvétá až při intenzivnějším náporu na hlasivky. Nerozumějte mi špatně, deska je jinak nazpívána skvěle, potěší i sympatické drobnosti, jako ponechané „zaškrábání“ v druhém refrénu úvodní „Malé mořské víly“ (z čehož lze dovodit, že se jen tupě nekopírovalo v počítači), ale drtivá většina se nese v nízkých nebo středních polohách, bez potřebného tlaku na pilu. Tímhle si Aneta ovšem příliš neposloužila, neboť právě v plných vyšších polohách má svoji velkou přednost. S tím pak úzce souvisí i ztráta druhá - a sice nedostatek živelnosti. Z CD není problém oblíbit si rozmáchlé smutnění typu „Jiný sen“, jenže svižnější písničku aby jeden pohledal, a tak, byť to byl zřejmě záměr, bude jen hodně těžké udržet dostatečnou pozornost posluchačstva při živých vystoupeních. Oni by nám u toho klidně mohli taky usínat.
Pojďme k písničkám. Nahrávka může, hlavně tedy zpočátku, působit málem až alternativně, je to však jen ta nejsvrchnější slupka pomeranče a pod maskou ze zvuku lze bez problémů i nadále identifikovat v podstatě obyčejné písničky. Od prvotiny se však liší omnoho lepšími texty, a byť je to v podstatě červená knihovna/holčičí deníček, pokud ho někdo takhle vkusně zpracuje, nemám s ním problém. Snad žádný rým či spojení ve člověku nevyvolává nenávistné skřípění zubů, jak se často dělo na „Spoustě andělů“ a dovolíte-li malou odbočku, jak se tomu aktuálně děje kupříkladu na debutovém albu ze stejné soutěže vzešlé Báry Zemanové. A ještě něčím „Dotyk“ převyšuje vše, co nám Aneta doposud stihla nabídnout. Skutečnost, že povede-li se skladba, jako kupříkladu nejhitovější „Malá mořská víla“, skvělé rytmické „Vysoké napětí“, zadumaný „Jiný sen“, akustický „Podzim“ či čistá, až prostinká „Němá“, poslouchá se to moc příjemně. A navíc, ani v těch méně povedených chvílích není tak zle, aby si snad posluchač musel zoufat.
Ze všeho řečeného tedy vyplývá, že ač to vlastně tak velký krok jinam nebyl, nakročila si Aneta velmi statečně. Třeba bude příště ještě razantnější, to děvče totiž má, přes výzor lapeného králíčka, pěkně tvrdou hlavu.
Tohle je drobet jiná Aneta, než na jakou jsme byli doposud zvyklí. Snaha o spálení posledních mostů, které by jí snad ještě mohly spojovat se soutěží, která ji tak proslavila, je evidentní a chvályhodná. Nakročeno, teď jen najít cíl, ke kterému směřovat.
6 / 10
1. Malá mořská víla
2. Vysoké napětí
3. Desetina
4. Jiný sen
5. Podzim
6. Slib mi dej
7. Možná
8. Hledám, mířím, netuším
9. Poplach
10. Němá
11. Podzim (akusticky)
Dotyk (2007)
Spousta andělů ...na cestě (DVD) (2005)
Spousta andělů koncert (2005)
Spousta andělů (2004)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Sony BMG
Stopáž: 42:36
Produkce: Jan P. Muchow
Studio: Balance, jáMor, Štúdio 4 Slovenský rozhlas, Reprague, DC Sound
Aneta sa skutočne snaží, aby s jej menom nebolo jedným dychom vyslovované meno onej súťaže. K tomu jej mal dopomôcť tím zložený z absolútnej extratriedy tej alternatívnejšej časti českej pop-music: veľký podiel na všetkých aspektoch dosky má Jan P. Muchow, slávista z ECSTASY OF ST. THERESA, na zvuku sa podieľal Ondřej Ježek, frontman OTK a (subjektívne) česká zvuková jednotka a vychytený Dušan Neuwerth (o.i. zvuk TATA BOJS), jeden text si vystrihol Robert Nebřenský z dnes už vyschnutej VLTAVY...
Lenže čo z toho, keď sa nezmenila "target group"? "Dotyk" je omnoho hotovejším albumom, ako debut, ale remeselná dokonalosť je len obalom pre obyčajný strednoprúdový pop, ktorý nikoho neurazí, ale poskytuje stále primálo priestoru na skutočnú spokojnosť a na akési "vychutnávanie".
O spoluprácu popovej superhviezdy (tou už Aneta v lokálkom merítku dávno je) s nemainstreamovými hudobníkmi a producentami sa vo svete pokúšala aj Madonna (na a po "Ray Of Light") či Kylie Minogue (prelomovým duetom s Nickom Caveom) a, popravde, dopadlo to lepšie.
Smer, ktorým sa Langerová vydala, je dozaista chvályhodný, no, berúc do úvahy potenciál všetkých zúčastnených (nie len interpretky, ktorá pri sebe stále potrebuje toho správneho kormidelníka), nebol využitý ani spolovice. Stále je na čom pracovať, i keď skladby ako "Vysoké napětí" sú už teraz prísľubom.
nepáči sa mi jej hudba, nepáči sa mi jej hlas a spevácke schopnosti, nepáči sa mi ani ako baba, a neznášam všetko s ňou spojené.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.